tel: 224 917 908, fax: 224 922 452

HOME

Kurz.Průvodce cestovního ruchu

Kurz Průvodce pro region Praha

Zkouška.odborné způsobilosti

Zkouška Průvodce pro region Praha

Seminář - Průvodce Delegát

Město a jeho umělecké ztvárnění bylo a dodnes je velmi poutavým tématem pro mnoho výtvarníků. Tak za staletí vznikla řada zajímavých vedut a plánů předních měst celého světa.

Veduta, jejíž definice není dosud ujasněna, se stává významným ikonografickým pramenem, který lze využít ve výuce dějepisu na školách všech stupňů. Vedutu lze v souladu se Slovníkem památkové péče chápat jako „označení pro pohled na město nebo jiný krajinný výsek zachycený malířskými nebo grafickými prostředky, zpravidla záběr konkrétní situace, ale hovoří se také o smyšlené ideální vedutě s architektonickými průhledy apod.“ Pro naše potřeby je nejvýhodnější veduta pojímaná jako pohled na město zachycené grafickou technikou. Grafické listy jsou poměrně snadno přístupné a zachovalo se jich dostatečné množství. Na vedutách je možné názorně doplnit teoreticky získané poznatky nejen o architektonickém vývoji měst, domů, staveb veřejných i s hospodářskou funkcí, ale díky stafáži lze dokumentovat i běžný každodenní pouliční ruch nebo okázalé slavnosti. Obecně jsou získané poznatky použitelné u veduty či plánu kteréhokoliv města.

Většina měst byla zobrazována hlavně z důvodů vědeckých nebo finančních. Vzhledem k velkému zájmu odběratelů byla veduta výhodným zdrojem zisku. Proto byla volena taková umělecká technika, která by za úměrných finančních podmínek umožnila obraz rozšířit ve větším počtu exemplářů. S rostoucím počtem výtisků se úměrně snižovala cena, rozšiřoval se okruh kupců a zároveň se zvyšoval zisk podnikatele. Této podmínce vyhovovaly reprodukční techniky minulosti – dřevořez, dřevoryt, lept a později i litografie. Nejvhodnější byla práce s kovovou deskou, která je trvanlivější než dřevěná a dovoluje pozdější úpravy a retuše. Kreslená či malovaná veduta se k danému účelu využít nedala, protože mohla sloužit pouze potřebě jednotlivce a její cena byla o mnoho vyšší než u grafického listu. Opomenout nelze ani fotografii, která plně nahradila dosavadní funkci veduty. V obě technického rozvoje a rozšíření fotografie se veduta v původním slova smyslu ztrácí.

Práce s vedutou vyžaduje svou vlastní metodologii a hlavně pečlivý kritický přístup. Při posouzení hodnoty veduty je třeba brát v úvahu hodnotu uměleckou a věcně obsahovou. Uměleckou hodnotu veduty je třeba posuzovat kriticky případ od případu. Její úroveň kolísá podle zručnosti a dovednosti kreslíře a rytce. Stejně tak otázka věcně vypovídací hodnoty veduty jako historického pramene není zcela jednoznačná. O hodnotě veduty jako historického pramene se lze přesvědčit pomocí komparační metody – srovnáním zobrazených objektů s místy, jež se dochovala do současnosti, popřípadě s jinými (např. písemnými) prameny. Existují veduty s vysokou dokumentační hodnotou, které velmi věrohodně zachycují i drobné, ale významné detaily. Dochovala se však i řada vedut podřadných, zhotovených pro pokleslý vkus či k propagačním účelům. Další kategorii tvoří veduty jako historický pramen zcela nepoužitelné, které znázorňují zcela ideální krajinu, vytvořenou podle představ umělce bez ohledu na skutečnost, popřípadě krajinu jen částečně idealizovanou. Jako příklad lze uvést posazení neexistující stavby do reálné krajiny a naopak nebo pokusy o tzv. ideální rekonstrukce objektů – např. pokus o „dostavbu“ chrámu sv. Víta v Praze aj.

Avšak i při vysoké úrovni věcně vypovídací hodnoty veduty je potřeba počítat s určitým zkreslením, které nabývá různé intenzity. Může pramenit z neznalosti autora, jeho ideové a národnostní orientace nebo z jiných individuálních příčin. Míra zkreslení se stanoví pomocí tzv. obsahové analýzy.

Již bylo uvedeno, že práce s vedutami vyžaduje kritický přístup a pečlivé zachování metodických postupů. I když otázka této metodiky není dostatečně rozpracována, je možné při zachování určitých základních pravidel užít běžných metod historikovy práce. Podle Josefa Polišenského je propracování vlastní metodiky pro práci s prameny ikonografické povahy důležité a v žádném případě nelze opomenout tzv. genetickou analýzu a tzv. obsahovou analýzu. Genetická analýza hledá společenské poslání veduty a příčiny jejího vzniku a obsahová analýza si klade za úkol vedutu přesně identifikovat. To znamená prozkoumat vlastní dokumentační (obrazovou) část a doprovodný text.

Pro výuku dějepisu je možné pomocí obsahové analýzy dokumentovat především architektonickou podobu města. Obecně lze u vedut (plánů) ukázat urbanistickou podobu města, při zřetelnosti jednotlivých objektů je určit z hlediska charakteristických typů pro dané historické období a demonstrovat i základní slohovou charakteristiku. Například na Wernerově vedutě Celetné ulice lze velmi názorně vysvětlit typ barokního měšťanského domu a paláce. U dalších Wernerových vedut je možné vysvětlit způsob barokního opevnění města, konkrétně doložit významné objekty (Pražský hrad, Klementinum, Karlův most a další). U reprodukované veduty Brna se žáci seznámí nejen se Špilberkem, ale i s okolním městem na počátku 17. století.

Při provádění obsahové analýzy se nezkoumá jen architektura města, ale i stafáž, která je významným dobovým dokumentem. Do konce 18. století je stafáž nevýznamná a malých rozměrů, takže nedovoluje postižení detailů. Stafáž není zcela původní a často čerpá náměty od Callota, Rugenduse, Riedingera a dalších. Při studiu stafáže žáci mají možnost se seznámit především s každodenním pouličním životem. Blíže lze postihnout především oděvy zobrazovaných osob, různé pracovní nástroje a dopravní prostředky.

Důležité je určení stanoviště autora veduty. Stanoviště se mění s vývojem stylu veduty a s rozsahem práce na ní. Přes řadu rozdílů existují určitá stanoviště, která se velmi často opakují. Například u nejstarších pražských vedut se jedná o pohledy z Petřína, Vyšehradu a od Smíchova; v 17. století z řeky a obou jejích břehů. Barok přináší pohledy z Karlova mostu, ostrovů na Vltavě, z věže chrámu sv. Víta v Praze. Empír objevuje další místa – Větrník, Chotkovy sady, Žižkov. Skutečnou invazi přineslo až 19. století, kdy jsou hledána stále nová a neobvyklá místa.

Při provádění výše naznačené obsahové a genetické analýzy je třeba využít možností, které nabízí mezioborová spolupráce historie a vědy o výtvarném umění. Veduty bývaly hodnoceny jen z hlediska jejich umělecké hodnoty. Spojením a využitím metod, které obě tyto vědy nabízejí, lze dosáhnout nového komplexního pohledu na vedutu nejen z hlediska její umělecké kvality, ale i z pohledu její vypovídací schopnosti.

V souboru zachovaných vedut jsou velmi zajímavé ty, které znázorňují Prahu. V našich sbírkách – Archívu hl. města Prahy, grafické sbírce Národní galerie, Památníku národního písemnictví, Archívu Pražského hradu – bylo popsáno více než 400 grafických listů s pragensiální tematikou. Při sledování vývojové řady vedut však zjišťujeme, že jen málo z nich je zcela původních. Grafické listy, které vynikají originalitou pohledu a jeho zpracováním se stávají předlohou pro řadu dalších listů. Ty jsou buď úplnými kopiemi, nebo přejímají jen některou část původní veduty. Největší počet změn zaznamenáme v doprovodném zobrazení (štíty, znaky apod.) a stafáži, zatímco vlastní architektura zůstává nezměněna. Tím dochází nejen ke zkreslení, ale i k určitému anachronismu, který je často velmi nelogický. Například při zobrazení určité historické události se setkáme s architektonickou situací, která dané události vůbec neodpovídá. Jako příklad lze uvést zobrazení vjezdu Karla VI. Do Prahy 30. července 1723 od anonymního rytce. Autor nedbal, že císař vstoupil do města Koňskou bránou. Přemístil průvod k bráně Újezdské, pozadí nevyplnil městem soudobým, ale takovým, jaké viděl před více než sto lety van den Bosche. Navíc je doplnil barokními plastikami na Karlově mostě.

V následujícím stručném přehledu se zaměřme především na listy původní. Za nejstarší zobrazení Prahy je považován dřevoryt v knize Hartmanna Schedela Liber Cronicarum. Toto na svou dobu velmi nákladné a významné dílo bylo vyzdobeno asi dvěma tisíci dřevoryty. Pro Prahu je nejzajímavější 230. strana, kde je umístěn dřevoryt zobrazující naše hlavní město. Dominantou je Pražský hrad spolu s nedostavěným chrámem sv. Víta, s tehdy ještě existující tzv. románskou Bílou věží, Královským palácem, věžemi baziliky sv. Jiří a dalšími objekty. Při srovnání tohoto listu je patrné, že se autor dopustil řady nepřesností. Stejně tak si nedělal mnoho starostí s vegetací, protože např. v levé části listu je v poměru k ostatním objektům dosti velká palma.

Pak uplynulo více než 70 let než pražští tiskaři Jan Kozel a Michal z Annaberku vydali druhý grafický list s pohledem na pražská města, který se vžil do našeho podvědomí jako tzv. dřevoryt Vratislavský. Od konce 16. století následuje souvislá řada renesančních grafických listů s pražskými motivy. František Hoogenberghe kreslí pro rozsáhlé dílo Civitates Orbis Terrarum obraz Pražského hradu a dva pohledy na město od jihozápadu a severovýchodu. Nový a zajímavý obraz rudolfínské Prahy přináší i Jan Willenberg v Paprockého Diadochu.
Velice závažným se jeví tzv. Sadelerův prospekt, který podává samostatný názor o Praze na prahu třicetileté války. Ta přinesla řadu změn odrazivších se v tvářnosti města. Sadelerův prospekt se dochoval i ve druhém vydání z roku 1618 a podle Václava Hlavsy i ve vydání třetím z roku 1649. Obě tato vydání jsou oproti prvému částečně změněna.
Sadelerův prospekt častokrát sloužil jako předloha, takže existuje mnoho více či méně zdařilých kopií. Všichni kopisté napodobují Sadelera dosti věrně, ale mění rozměry svých listů a zcela volně zacházejí s dekorem a nápisy.

První, kdo po Sadelerovi viděl město po svém, byl Václav Hollar z Práchně. Hollar kreslil pohled na Prahu v červenci roku 1636, ale vyleptal jej až do vydání Merianovy Topografie. Proto také mohly být zakresleny znaky Starého a Nového Města v nové úpravě z roku 1649. I když autorovi šlo o věrohodný popis města, o zachycení skutečného dojmu, není obraz promítnut do plochy. Proto také nepřipouští poznání vnitřního města, ale jen jeho panoramatu. Podle Novotného Hollar jako první přináší atmosféru a náladu. Oproti Sadelerovi je Hollarův list prostornější. Při bližsím srovnání nelze opominout ani rozdílnou dobu vzniku, neboť Hollar tvořil již pod vlivem barokním. Václav Hollar pobýval v Praze v roce 1636 a za svého pobytu zachytil i několik dalších pohledů.
Obdobně jako tzv. Sadelerův prospekt, který ovlivňoval pražské veduty přes celé 17. století a ještě hluboko do 18. století, i Hollarova veduta stojí v čele celé skupiny listů, kterým se stala předlohou. Jedním z nich je grafický list vydaný u Daniela Danckertse.

Je zajímavé, že Hollarova skupina má i své pododdělení vytvořené listem Frederica de Witta, který vznikl kolem roku 1660. Witt sám vychází z Hollara, i když provádí některé podstatné změny v pojetí listu a zároveň se sám stává předlohou pro celou skupinu vedut v této době vznikajících.

Zároveň s listem Hollarovým vznikl i jiný pohled, pořízený v dílně Matyáše Meriána podle kresby Karla Škréty. Ač Prahu znázorňuje velmi věrně, byl autorovi pohled na město úplně vedlejším. Škrétovi se totiž jednalo především o zobrazení válečných škod, způsobených bombardováním Konigsmarkovy armády, a způsobu severského válčení. Již tato okolnost ho přinutila ke změně stanoviště, neboť levý břeh Vltavy byl v rukách nepřátel. Škréta si zvolil místo nad dnešním Hlavním nádražím proti kostelu sv. Jindřicha. Vznikl tak dosti detailní pohled, na kterém lze dobře sledovat švédské bojové akce.

Také Škréta se dočkal kopie svého listu. Anonymní autor pracoval asi 30 let po skončení třicetileté války, takže předpokládal, že válečné škody již budou napraveny. Z veduty vymýtil vše, co připomíná válečné děje a přeměnil popředí – bitevní vřavu – v poklidnou venkovskou krajinu. List oproti své předloze značně zjednodušený, byl zařazen mezi ilustrace Meriánova díla Topographia Bohemiae.
Mezi kopisty Karla Škréty je nutno okrajově připomenout Bedřicha Bernarda Wernera, který má své důležité místo mezi autory listů původních.

Po třicetileté válce se na vedutách objevují přeměny v tvářnosti města tak, jak byly způsobeny válečnými útrapami, ale i přestavbami pod vlivem v plné intenzitě nastupujícího barokního slohu. Především se jedná o barokní bastióny, které výrazně změnily pražské panorama, jak velmi názorně ukazuje další původní list – Praga caput ragni Bohemiae – jehož autorem je dvorní malíř Leopolda I. Folpertus van Ouden-Allen. Autor sám v legendě obrazu uvádí, že sledoval více cíle topografické než umělecké. Tento list stojí na pomezí veduty a plánu. Přestože ze snahy vtěsnat do panoramatu všechny domy a ulice dochází k jisté deformaci, lze považovat Ouden-Allenův pohled za cenný pramen pro poznání Prahy v době její barokizace. Za zmínku stojí i to, že toto velmi pozoruhodné dílo našlo snad jen jednoho následovatele – Jana Josefa Dietzlera.
Po roce 1700 dochází k odklonu od pohledů na celé město a množí se pohledy na jednotlivé části Prahy, ať už se jedná o ulice, náměstí či jednotlivé církevní a světské objekty. Na tomto místě ještě jednou připomeňme Bedřicha Bernarda Wernera, který nakreslil mnoho pohledů na různá evropská města. Werner prošel Slezskem, Polskem, Pruskem, Saskem, německým severem, Moravou a Čechami, takže zachytil pohledy na Olomouc, Brno, Plzeň, Hradec Králové, Cheb, Děčín a Prahu. Dílo Bedřicha Bernarda Wernera je velice rozsáhlé a co do počtu grafických listů Werner překonal obdobné dílo M. Meriána ze 17. století. Dnes je známo na sta rytin vydaných hlavně u Marina Engelbrechta a na tisíce tušových kreseb, hlavně ze Slezska. Již v roce 1953 jich bylo evidováno 1113. Například v univerzitní knihovně ve Vratislavi měli sbírku tušovaných perokreseb z Prahy, Čech a Moravy o 107 listech a 266 kresbami, z toho např. z Prahy 35, z Brna 4, z Kroměříže 17 a z Olomouce 3. Tato velmi bohatá sbírka byla zničena za druhé světové války, ale dodnes se zachovaly fotokopie. Z díla Wernerova je pro Prahu nejdůležitější třísvazkové album, které vydal M. Engelbrecht. S tímto albem přišel vydavatel v pravý čas, v době velkého zájmu, takže nakladatelské riziko bylo minimální. Album obsahující celkem 54 listů je nejúplnějším souborem vedut první poloviny 18. století. Werner, který pobýval v Praze a našich zemích v časovém období 27 let, měl ve své době konkurenta jen v Janu Josefu Dietzlerovi. Jeho pražské veduty jsou kresebně kvalitnější, snad proto, že tvořil z vlastní záliby, mimo své povolání. Dietzler zcela vyřešil volnost výběru námětů, neboť až na korunovační průvod Marie Terezie nebyl vázán objednávkami. Dietzlerova obrazová série náleží do souboru grafických listů, které vznikaly souběžně se životem města, autor zachytil i řadu významných událostí a slavností.

Toto tzv. „slavnostní umění“ se plně podřídilo potřebám vládnoucích tříd. Jeho rozvoj podporovaly velké slavnosti, které Praha v 18. století prožívala. Jedná se např. o korunovaci Karla VI., kdy u příležitosti velkých oslav bylo postaveno i divadlo. Výzdobu a výstavbu této speciální scény provedl italský inženýr J. G. Bibiena. Jako dokument se zachovalo sedm grafických listů. S nemenší nádherou a okázalostí se oslavoval kult Jana Nepomuckého. V roce 1721 se slavilo jeho blahořečení a v roce 1729 kanonizace. Tato slavnost patřila mezi neokázalejší barokní oslavy a výtvarně ji dokumentoval A. Bickhart.

Značný počet listů vznikl v souvislosti s vojenskými událostmi, které se odehrály v letech 1741-1757. Tyto veduty jsou jako ikonografické prameny téměř nepoužitelné, protože jejich autoři většinou kopírovali starší předlohy, které pro své reportážní účely zkreslovali. Někteří z nich snad ani Prahu nemohli znát. Zároveň se nabízí otázka, do jaké míry odpovídají skutečnosti bojové scény, zda nejsou jen dobovou ilustrací plánů a bitev, jež provázejí.

Wernerovy a Dietzlerovy listy uzavřely vývoj pražské barokní veduty. Na ně úspěšně navázali výtvarní umělci druhé poloviny 18. století – J. Carmine, J. A. Scotti de Cassano, L. Peuckert, František a Filip Hegerové, C. Pluth, L. Kohl a další. Tito autoři přinášeli pohled na Prahu po skončení barokní přestavby, v závěru historické přeměny, která přetvořila středověkou Prahu v architektonické dílo s novými krásnými dominantami.

Po technické stránce má grafická produkce druhé poloviny 18. století konzervativní ráz a většinou se omezuje na ilustraci nebo sériovou řadu pohledů z města. Zájem o celkové panorama je malý.

Prvé z řady vedut druhé poloviny 18. století tvoří šest vedut pro kukátko, které vydal augšpurský rytec Josef Carmine kolem roku 1702. Výtvarně jsou Carmineho veduty kresleny primitivnějšími a poměrně hlubokými čarami. Kolorit listů je málo pečlivý a je proveden nápadně sytými barvami.

Téměř současně kreslil Josef Antonín Scotti de Cassano, pravděpodobně pro ateliér Jana Baltzera st., který veduty vyryl a vydal v sérii šesti listů. Tyto veduty uplatnil Baltzer i v další sérii, do které zařadil i listy ryté či leptané dle Leopolda Peukerta.
Vydávání pražských vedut v 18. století vrcholí rytinami vzniklými ve spolupráci Františka Hegera a Caspara Plutha a pak bratří Františka a Filipa Hegerů. I když těmito listy vrcholí vedutová tvorba, přesto jejich umělecká kvalita nedosahuje úroveň současné malířské tvorby. Tyto listy se však vyznačují dosti vysokou dokumentační hodnotou.

Ve druhé polovině 18. století je velmi oblíbené především vydávání obrazových sérií nebo listů určených pro ilustraci knižních děl. Tyto veduty tvoří hodnotný soubor, dokumentující jak vypadala Praha v době vrcholu a konce pražského baroka, tedy na konci feudalismu u nás.

Mezi ikonografickými prameny je třeba připomenout i další pramen kartografické povahy – plány. Při studiu plánů je závažným problémem jejich nedostatečné množství. Mnoho plánů se totiž ztratilo či bylo zlikvidováno, ať už se jednalo o kusy poškozené od častého užívání či tzv. „nepotřebný materiál“. Například mnoho plánů se zlikvidovalo po roce 1784 po spojení pražských měst.

V celkovém vývoji kartografického zobrazení Čech lze souběžně postihnout tři proudy. Od prvé poloviny 16. století to byla tzv. neoficiální kartografická produkce, zabývající se zhotovováním map bez přímého úředního podnětu, souběžně se rozvíjela oficiální kartografie, která sloužila k administrativním účelům. Od 2. poloviny 18. století vzniká vojenská kartografie, která používá přesnějších měřičských metod a v důsledku vojenského tajemství se vyvíjí zcela samostatně.

Z hlediska vypovídací hodnoty plánu je možné za nejstarší plány jmenovat „Grundriss der Prager Stadte“, který vznikl kolem roku 1650 a znázorňuje město jen velmi orientačně v době švédského obléhání. Zajímavý je „Eigentlicher Grundriss der Konigl. Stadt Prag“, který znázorňuje všechna pražská města spolu s Vyšehradem a opevněním, jak je navrhl plukovník don Innocentius hrabě Conti. Za napodobeninu Meriánova plánu lze považovat tzv. plán Bodenehrův asi z roku 1710 a mimo jiné i plán Seutterův. Ten se od svého vzoru liší jen velikostí a málo detaily. Seutterův plán tvoří celek s již jednou zmiňovanou vedutou (kopií Hollara) a vznikl kolem roku 1740.

Velmi schematickým jen s prostým označením bloků se jeví i plán Dietzlerův, který je kreslený a kolorovaný. Plán vzniknuvší kolem roku 1740 zachycuje půdorys pražských měst spolu s vyznačením některých významných budov. K nim se vztahují vysvětlivky.

Následující plány, které vznikaly často v období nepokojů, znázorňují válečné operace čtyřicátých a padesátých let 18. století. Souhrnně lze říci, že tyto plány nevynikají přílišnou přesností, jsou dosti schematické a mnohdy ani nedodržují vnitřní členění města.

Z celkových plánů je velmi zajímavý plán Daniela Hubera, který zahajuje tzv. zlatou dobu vydávání alb a obrazových sérií, o kterých již bylo pojednáno. Huberův plán je nedocenitelnou topografickou pomůckou a jedním z nejvýznačnějších dokladů pro poznání pozdně barokní Prahy. Kresba plánu je vědecky konstruována, i když byla původně určena pro rytinu. Huberův plán byl dlouho neznámý a ačkoliv byl objeven v roce 1912, podařilo se jeho nálezci Janu Hofmanovi celý plán s podrobnou studií vydat až o mnoho let později.

Z roku 1729 pochází plán mlynáře Veselého, který zachycuje Staré a Židovské město a byl pořízen k vyznačení nového vedení vody.

Za zmínku stojí i dva plány z konce 18.století. Jedná se o tzv. Hergetův plán, který je vlastně prvním přesně vyměřovaným plánem Prahy. Domy jsou tu opatřeny číslováním z roku 1770 a jsou barevně rozlišeny. A druhým velmi významným plánem tohoto období je tzv. Juttnerův plán, který je vlastně mědirytinou skládající se ze dvou částí. Juttner zachytil stav města před zbouráním fortifikací a před asanačními zásahy 19.století. Plán, který je na svou dobu dosti podrobný, umožňoval snadnou orientaci.
Z uvedených důvodů vyplývá, že veduty a plány je třeba brát v úvahu jako významný pramen ikonografické povahy a lze jej velmi názorně využít při poznání města i každodenního života města v minulosti.

Publikování nebo další šíření obsahu serveru tyrkys.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno.

 

O průvodcování, o zkoušce .......
Jak nejlépe uspět u zkoušky
Jak se připravit na zkoušku
Jak si najít práci průvodce
Nejčastěji kladené otázky
Živnostenský list a průvodce

Zde vždy naleznete nové aktuální informace, články, novinky nejen pro průvodce.
Pomozte nám vytvářet tento web ! Pište nám příhody průvodcování, různé zajímavosti, pošlete fotografie, zveřejníme je zde !

---

Osobní návštěva je možná pondělí až pátek od 9,00 do 17,00 hodin