Návrat z Vídně v roce 1969

Autor : Zdeněk Horenský, www2.webpark.cz/kaprnoviny

. . Byly letní prázdniny a já byl s babičkou na návštěvě ve Vídni. To jsem byl začínající student, ona důchodkyně, v Rakousku jsme byli na pozvání a povolení jsme dostali pouze na čtyři dny. Náš strýc však mínil, že nebude problém, zajedeme-li na československý konzulát a náš prázdninový pobyt si prodloužíme. Tak se také stalo. Úředník tehdejšího československého konzulátu v Rakousku jednal velmi slušně, sám nadhodil, že když já jsem student a moje babička důchodkyně, že nám doma nic neuteče a pobyt nám vesele a bez problémů o několik dnů prodloužil. Sám se zeptal, bude-li nám stačit tak šest dnů. My pochopitelně souhlasili, tak učinil samozřejmě nezbytný zápis do našich cestovních pasů a ještě podotkl, že určitě nemáme mnoho šilinků, abychom jimi zbytečně plýtvali na poplatek za toto prodloužení. Tak tam ještě dopsal, že poplatek za prodloužení pobytu nebyl vybrán a sdělil nám, že jej máme zaplatit na hranicích při návratu v českých korunách.

My jsme si s babičkou tedy ještě těch pár dní navíc v pohodě ve Vídni užili, i na výlet do Wienerwaldu zajeli, její sestru navštívili, ale přišel ten den, kdy jsme museli zpět domů. Vybrali jsme si pochopitelně nejlepší vlakové spojení, aby to bylo z Vídně co nejpozději, protože tenkrát se k povolenému počtu dnů připočítávaly ještě dva na cestu, což byly další dny navíc. Vybrali jsme poslední večerní rychlík, smůla ale byla v tom, že měl příjezd do stanice Břeclav těsně po půlnoci a tím jsme vlastně prodloužený pobyt ještě o pár minut překročili, aniž bychom si to uvědomili. Bylo to však v roce 1969. Normálně probíhala celní a pasová kontrola a pasový úředník si všiml, že máme prodlužovaný pobyt. Zaměřil se tedy na nás a naše oba cestovní pasy, bedlivě zkoumal datumy a došel k závěru, že jsme vlastně překročili o jeden den tento prodloužený pobyt. Že se jednalo jen o pár minut, a to možná ještě vlak měl pár minut zpoždění, to bylo pro něj v daném okamžiku nepodstatné, trval na tom, že jsme o jeden den překročili prodloužený pobyt. Bylo pro něj naprosto nepochopitelné, jak jsme si to vlastně mohli dovolit, překročit ještě prodloužený pobyt a začal z toho dělat řádnou aféru. Jo, už byl rok 1969.

Naší záchranou před dalšími problémy snad z tohoto plynoucími bylo to, že z tmavého kouta vagónu, v němž jsme cestovali, se ozvalo: "Buď rád, že se vůbec vracejí a nech je na pokoji". Onen úředník se jen zlostně ohlédl a nás pak opravdu již nechal na pokoji, cestovní pasy nám úředně orazítkoval a při své horlivosti si nevšiml ani té poznámky, že poplatek za prodloužení pobytu nebyl vybrán. My jsme se k tomu pochopitelně nehlásili, nebo jsme si to v té pro nás nepříjemné situaci ani neuvědomili. Dodnes tedy já i moje již nežijící babička dlužíme socialistickému Československu finanční částku v Kčs za prodloužení pobytu v Rakousku.